o Mariánskohorských boudách
Vzpomínání na Mariánskohorské boudy v Jizerských horách (848 m.n.m.)
Staré roubené chalupy s žulovými podezdívkami už neodmyslitelně patří k Jizerským horám a bereme je jakou nedílnou součást zdejší krajiny. Často se u nich při toulkách a výletech lidé zastaví a obdivují jejich prostou krásu, jako by ti němí svědci času a lidských osudů měli duši. Nejsou to jen obyčejná hospodářská a obytná stavení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Poštěstí-li se v takové staré chalupě o samotě přespat několik nocí a budete- li zde přebývat s pokorou a radostnou myslí, pak Vás chalupa vezme za svého a už nikdy si nebudete cizí.A co teprve, podaří-li se v takovém stavení něco opravit tak, že je k nepoznání, že se nejedná o původní věc. To je, jako by člověk do trámoví roubenky vrostl. Začnete jí rozumět, budete jí po večerech naslouchat a v takových chvílích nebudete nic potřebovat ke štěstí. Postačí jen ulehnout na starou dřevěnou lavici a zahledět se na věkovitý, ručně tesaný trám u stropu a k usnutí poslouchat slabounké pohoukávání a praskání v kamnech. Tak konejší jizerské chalupy.
Ale k životu je nezbytné také veselí a radost. Nejinak je tomu i u horských chalup, které ožívají právě dětmi a nebylo určitě náhodou, že patřily k jejím nejpočetnějším obyvatelům. Děti dávají osamoceným chalupám smysl a mají kouzelnou moc z nich vyčarovat ostrovy naděje. Tak zpívají jizerské chalupy.Takové chalupy stojí i na horské samotě Mariánskohorské boudy.Tři původní, byť již částečně upravené chalupy, které měly, po vzoru krkonošského budního hospodaření, sloužit k pasení panského dobytka. Při kolonizaci smržovského panství dal osadu založit jeho majitel hrabě Desfourse de Walderode v roce 1705 poté, co tu nařídil v hlubokých lesích nedaleko říčky Bílé Desné vykácet les a na nově vzniklé pasece nechal vystavět několik horských stavení. Samota byla pojmenována po jeho manželce Marii, tedy Mariánskohorské boudy.
O pět let později si pasteveckou osadu pronajal Friedrich Mitlehner a podle něj se tomuto místu na dlouhá léta také říkalo Fritzovy boudy. Jak již bylo shora zmíněno, z původních bud zde zůstaly již jen tři a čtvrtá z nich, kde rázovitý dřevař Josef Ziegler provozoval hostinec, roku 1916 shořela. Roubená chalupa N.90 je o jedné světnici s žulovým chlévem, dnes zevnitř upraveným na kuchyň.Vstoupíme-li do této chalupy, ovane nás kouzlo starých zašlých časů. Ze síně vedou staré dřevěné schody na půdu a hambalka, pod kterými je vestavěn, již z doby c.k. Rakouska, maličký pokojík pro hosty, který měl finančně přilepšovat zdejším usedlíkům.Ubytovací ceny byly veskrze smluvní a neskutečně nízké. Druhé schodiště, tentokrát žulové, vede do kamenného sklepa s pěknou stropní klenbou. Dodnes je tu téměř stálá teplota a ideální podmínky pro uskladnění potravin podléhajícím rychlé zkáze. Hlavními místnostmi chalupy jsou však roubená horská světnice a na protější straně chodby žulový chlév. Za stavením pak ještě najdeme přístěnek kůlny a nezbytný suchý záchod.Vše je zařízeno a vystavěno účelně s ohledem na drsné povětrnostní podmínky, ale nikoli bez vkusu a prosté krásy. Taková horská bouda nejen že není rušivým prvkem zdejší přírody, ale naopak, jako by dotvářela její přirozenost a přinášela do ní prvek skutečné lidskosti. Les tu harmonicky přechází v horskou louku s nádhernými osamocenými stromy a mezi nimi si spokojeně odpočívají ničím nerušící a vlídné chalupy s nevtíravou krásou. Divoké traviny a kvítí rostou i na žulové podezdívce. Okna v létě dokořán a nadechovat vůni louky a pryskyřice! Žádné chodníky, žádné obrubníky, žádné lakomé ploty. Svobodná chalupa.
Jako malý příklad dokonalosti v jednoduchosti lze uvést způsob, jak byla přiváděna do stavení voda. Zhruba 30m od chalupy se nachází malé prameniště, ovšem tak slabé, že z něj nevyvěrá ani malý potůček. Jizerskohorští horalé našli však možnost získat z něj kvalitní pitnou vodu. Jednodušeji a účelněji to snad ani nešlo. Pod prameniště naskládali kolmo na sebe dřevěné tyče a vytvořili z nich jakési síto, kterým voda rychleji prokapávala do spodní časti, kde měli paprskovitě sestavené žlábky, kterými se voda sbírala do větších koryt a nakonec do žlabu, kterým voda přitéká do chalupy dodnes.I v době největšího sucha je tu vody dostatek i dnes, ale pod podmínkou, že se čas od času vyčistí žlábky a přiváděcí korýtko. Téměř samozřejmostí je, že v takovém vodním systému žije bez obav množství živočichů od obojživelníků až po hmyz. Jsou v dnešní době vlastně jakousi visačkou ekologické kvality zdejšího životního prostředí. Jednoduché, fungující (i v zimě) a vlastně zadarmo s minimální údržbou.
Skromné, až zarážející pro dnešního člověka navyklému přepychu, jsou původní horské chalupy. Mají však v sobě ukryto něco, co se ze současného života vytratilo. Nevšední tajemství předlouhých zimních večerů, kdy byl okolní svět zasypán nekonečnými spoustami sněhu a jejich obyvatelé si museli sami nacházet kratochvíle k vyplnění času. Na horské samotě nebyl a dosud není zaveden elektrický proud a tak se všechny činnosti odehrávaly při svitu svící a petrolejových lamp. V příšeří horské světnice se i obtížně četlo, ale možná právě tato ztichlá a tlumená atmosféra dodávala předčítání z Bible tu pravou a neopakovatelnou sílu, kterou z ní horalé čerpali pro svůj náročný život.Sama horská světnice nebyla jen obyčejnou místností k přebývání, ale odehrávaly se tu všechny důležité události početné rodiny a bez nadsázky to bylo téměř kultovní místo. Vždyť tu byl i nezbytný svatý kout s votivními a dobrozvěstnými obrázky a nepostradatelný kříž s Kristem, pod kterým vlastně veškerý život probíhal. Požehnaná chalupa.
Ale i zde se časy začínaly pomalu měnit. Doba si tak neúprosně žádala a život zde rozhodujícím způsobem ovlivnila částečně první ale především 2.světová válka a odsun původního německého obyvatelstva. Posledními stálými obyvateli osady byli manželé Mewaldovi se svými čtyřmi dětmi v čp.90 a osamělý dřevař Josef Zirm v čp. 65.Podle archivních záznamů žilo ještě roku 1911 na Mariánskohorských boudách téměř třicet stálých obyvatel a z toho jedenáct dětí! Muži pracovali v těchto letech výhradně v lese jako dřevorubci. Byla to fyzicky nesmírně náročná a velice nebezpečná práce, která podstatným způsobem utvářela i osobnost dřevařů. Byli cele srostlí se svými horami a často to bývali, navzdory tvrdé dřině v lesích, přemýšliví a tiší lidé, málomluvní samotáři s neokázalou zbožností v srdci. Ženy se naopak cele věnovaly domácnosti a péči o něco málo dobytka , který se pásl na okolních loukách a v zimě byl ustájen v kamenném žulovém chlévu.I to byla v tehdejších podmínkách dnes už jen těžko představitelná každodenní tvrdá práce plná odříkání, uvědomíme-li si, že v jedné chalupě nezřídka žilo i přes deset osob od novorozenců až po ty, kteří v těchto odlehlých končinách odcházeli věkem z tohoto světa. Soucitné chalupy.
Osudy zdejších budních hospodářů však komplikovala nejen chudoba a lopotná práce, ale i poměrně časté spory s tehdejší vrchností, které zdejší osada náležela. V tomto ohledu se nejednalo o nijak harmonické vztahy. Život na Boudách tak v sobě nesl nevídanou skromnost, sebezapření a hlubokou víru v život sám. I zdejší, jako by osamělý a do sebe poměrně dost uzavřený svět, však ve stále větším měřítku začaly ovlivňovat hospodářské změny tehdejší doby a později i dramatické politické změny v tehdejším Československu.V pohnutém roce 1938 zde žilo celkem už jen čtrnáct stálých obyvatel.Většina však už pracovala ve sklárnách nebo v řemeslných oborech, kde byla možnost větších výdělků. Budaři tak stále častěji docházeli za prací pod hory. V období II. světové války zde žijí ještě tři rodiny – Mewaldovi, Zirmovi a Hoffmannovi. Osada Mariánskohorské boudy tak definitivně osiřela až nedlouho po skončení 2. světové války, kdy bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto. Zůstal tu jen jediný člověk, starý (76 let) dřevař Josef Zirm, který už ale jen svým věkem a osamoceností symbolizoval dohasínající život na Mariánskohorských boudách. Mnozí odcházejí i ze strachu z budoucnosti, jiní by rádi zůstali, ale nemají dostatek odvahy. Vše probíhalo za ne zcela jasných okolností a do dnešních dnů se nepodařilo zjistit, kam bývalí osadníci z Mariánskohorských bud odešli a kde se usadili. Sirotčí chalupy.Dočasnými zdejšími obyvateli se tak několik let po válce stávají slovenští dřevorubci. Ti sem však přijeli pouze za prací a nikoli s myšlenkou se zde trvale usadit. A tak se z osady stává opuštěný kout Jizerských hor bez stálých obyvatel. Majitelé chalup se od 2.světové války vystřídali, ale žádný z nich tu zde již nebydlel trvale. Tím je myšleno , že by tu měl svůj jediný stálý domov, že by zde zapustil své kořeny a snažil se probudit zdejší spící osadu.Zatím se nikdo takový nenašel, ale kdo ví, co přinese zítřek a pro chalupy stojící zde již 300 roků, pár let nic neznamená. Jsou to trpělivé chalupy.
Autor: Jan Veselý